Goliáši a Davidové světové ekonomiky 21. století

Ještě na začátku tohoto tisíciletí zaznamenávala gigantická čínská továrna s nízkými výrobními náklady dvouciferný růst. Nyní se však její západní odbytiště zmenšují a země se víc zaměřuje na domácí spotřební trh. Jaké má čínská ekonomika výhledy do budoucna? Dokáží se naše malé a střední firmy uplatnit na tamějším trhu v nové realitě? Na to i další otázky jsme se zeptali známého ekonoma a politologa Petra Robejška.

V minulém čísle Trade News vroval profesor Milan Zelený před blížícím se poklesem německé ekonomiky, na níž jsou Češi jako subdodavatelé zásadním způsobem závislí. Obává se potenciálního čínského obratu k vlastnímu velkému trhu. Považujete tuto hrozbu za aktuální?

To je správný, i když nikoliv nový poznatek. Obrat Číny k vlastnímu trhu a snížení růstu jsou součástí pětiletky odhlasované loni v březnu. Do roku 2015 měl být růst zpomalen na sedm procent a těžiště ekonomického rozvoje se mělo přesunout na domácí trh. Obou cílů dosáhl Pekin dříve, než mu bylo milé. Čínský ekonomický růst je jednomístný, protože odpadají západní zákazníci. Peking se proto musí velmi rychle orientovat na vlastní trh. Proto také importuje méně z Německa a dosavadní „německá růstová výjimka“ končí.

Myslíte, že říši středu hrozí tvrdý pád? A co to bude znamenat pro Evropu?

Pro Čínu to znamená dvojí. Její vzestup k supervelmoci bude probíhat podstatně pomaleji než dosud a její občané nemohou očekávat dosavadní tempo růstu blahobytu. To, že mají Číňané problém s nízkým růstem, navíc zastiňuje skutečnost, že měli a mají problém také s rostoucí inflací, a to zejména u politicky citlivých potravin. Pokud jde o Evropu, Čína je pro starý kontinent momentálně menším problémem než naopak.

Má tedy smysl, aby české firmy ještě usilovaly o čínský trh?

Samozřejmě. Pro podnikatele nikdy neexistuje nebe bez mráčku: vždy musí porovnávat šance a rizika. V Číně bude možné i v budoucnu vydělávat peníze. Ale každá podnikatelská story je jedinečná a vždy nakonec rozhoduje to, jak schopné je vedení firmy.

„Lidé jsou schopni vytvořit velké celky, ale už nejsou vždy schopni je úspěšně řídit.“ 

Znalci současné Číny tvrdí, že se země nachází již za stadiem kopírování a dbá na vývoj vlastních značek, které by se dokázaly prosadit na světových trzích. Jakou mají šanci mezi silnými značkami vyspělých ekonomik?

To je příliš optimistické. Číně nezbývá nic jiného než vyvíjet vlastní značky, ty se však musí nejprve zbavit špatné pověsti, které čínské výrobky – jako otrávené hračky, neléčivé léky a nekvalitní auta – mají. Právě teď vyšlo v Německu najevo, že deset tisíc školáků dostalo žaludeční infekt, který s velkou pravděpodobností pocházel z čínských jahod. Takové věci se nezapomínají.

Pokud jde o čínskou kreativitu, teprve budoucnost ukáže, jestli je svou podstatou kolektivistická čínská společnost schopná vytvořit vhodné prostředí pro inovace. Myslím přitom také, ale nejenom, na politický útlak. Kreativita je neprozkoumaný fenomén, jedno je však jisté. To, že ve srovnání s USA má Čína více než čtyřnásobný počet obyvatel, zdaleka ještě neznamená, že bude někdy v budoucnu produkovat čtyřikrát víc patentů.

Ve Vladivostoku nedávno proběhl summit Tichomořsko-asijského hospodářského společenství (APEC). Která z projednávaných témat považujete pro Evropu za nejdůležitější?

Komuniké summitu se hemží obvyklými bezobsažnými zaklínadly o spolupráci, snížení cel a rozšíření vzájemného obchodu. Alespoň to poslední budou státy APEC nuceny začít uskutečňovat. Evropa jako obchodní partner na neurčitou dobu odpadá a zemím APEC nezbývá nic jiného než se pokusit  vyrovnat tento fakt rozšířením vzájemného obchodu. I když se jim to zčásti může – protože musí – podařit, vzájemný obchod zcela jistě nebude tak výnosný, jak tomu bylo v případě Evropy.

V poslední době volá Evropa po návratu k národním státům. Neurychlilo by to její snižující se náskok?

Návrat k národním státům je proces, který probíhá paralelně s krizí globalizace. Na obě skutečnosti upozorňuji již nejméně deset let. Tento poznatek však není politicky korektní, a proto nebyl dosud brán na vědomí. Vzhledem k tomu, do jaké šlamastyky Evropany zatáhla přehnaně ambiciózní  a zároveň neprofesionálně a nedůsledně prováděná integrační politika, bylo by posílení pozice národních států vykoupením. A z globálního hlediska by evropská zóna společného obchodu bez „bruselské nadstavby“ vytvořila z Evropy baštu stability v chaotickém světě.

José Manuel Barroso nedávno na summitu G20 v Mexiku prohlásil, že si nepřijel pro rady, co má EU dělat. Myslíte, že to její představitelé opravdu vědí? A jak nás asi vidí zbytek světa?

Barroso přesně ví, co by chtěl on, ale nechce vzít na vědomí to, co by bylo dobré pro Evropany. Zájmy bruselské centrály a zájmy občanů kontinentu spolu skoro nikdy nesouzněly. Teď si zřetelně protiřečí. To však neznamená, že ti, kteří chtěli na mexickém summitu Evropanům radit, mysleli na něco jiného než výlučně na své vlastní zájmy. Pro ostatní mocnosti jsou Evropané nástroj nebo překážka pro dosahování jejich vlastních cílů.

Věříte proroctví některých expertů o vzniku tří světových mocenských center G3?  Evropa – Spojené státy a Kanada, případně i Mexiko – Asie?

Jaképak proroctví? Již koncem minulého století se mluvilo a psalo o ekonomické triádě. Dívám-li se na hlubokou vývojovou a zejména myšlenkovou krizi Evropy anebo na jinak nastavenou, ale nemálo složitou situaci v Asii, tak mi z toho vychází, že ten „jednooký“ jsou Spojené státy.

Nadnárodní společnosti jsou málo flexibilní a jejich výkonnost již delší dobu klesá. Hroutí se jim rovněž globální řetězce. Nemohlo by právě to být příležitostí pro české firmy, aby se emancipovaly a staly se dodavateli finálních výrobků a služeb?

Moje skepse vůči udržitelnosti globalizace a kritika nefunkčnosti EU se zakládají na stejné, den co den empiricky ověřované premise. Lidé jsou schopni vytvořit velké celky, ale už nejsou vždy schopni je úspěšně řídit. To platí i o velkých firmách. Pokles jejich úspěšnosti není nic jiného než příznak spontánního rozpadu nefunkčních, příliš velkých celků. Mám-li pravdu v tom, že globalizace je právě nahrazována fragmentací, pak budoucnost nepatří economy of scale, nýbrž jedinečnosti a řešením na míru. Tím se otevírá cesta pro malé a střední firmy, ale i země.

V rozhovoru pro náš magazín hovořil profesor Hermann Simon o tom, že skrytí šampioni, malé a střední firmy, jsou jedním z důležitých faktorů úspěchu německého exportu. Jaké jsou v Česku reálné možnosti je víc podpořit?

Vidím čtyři možnosti. Velkorysou státní podporu, například v rámci fondu pro venture capital. Stabilní, když už ne optimální, právní prostředí. Je lepší vědět, na čem jsem, než muset počítat s tím, že se rámec mého plánování každou chvíli změní. Zahraničněpolitickou podporu, která se  nevyčerpává v ceremoniích a v uzavírání velvyslanectví. A last but not least nemilosrdný boj proti korupci. Na tomto poli vidím zřetelný pokrok, ale zatím jenom pokrok.