Recept na prosperitu Česka? Posílit co nejvíce malé a střední firmy a vydat se i na vzdálené trhy

Byl jednou z prvních zahraničních osobností, s níž jsme pro TRADE NEWS točili interview, a byli jsme na to náležitě pyšní. Profesor Hermann Simon je totiž v německy mluvících zemích považován za největšího žijícího odborníka na poli managementu. Když jsme s ním hovořili před pěti lety, řeč šla o exportních šampionech. Zmínil se, že Česko má v tomto ohledu obrovský potenciál, který však neumí využít. A zároveň upozornil na nebezpečí, aby nebylo pouze zásobárnou pracovní síly. Jak to vnímá nyní? A co by nám doporučil?

Internacionalizace, a tím spíše globalizace, je pro české firmy nadále velkou výzvou. Nicméně celkový český export od roku 2012, kdy jsme se viděli naposledy, vzrostl a vzájemné propojení české a německé ekonomiky ještě zesílilo. Je potřeba být realisty. Globalizace je dlouhodobý koncept, ne něco, co se dá vyřešit za pět nebo deset let. Vyžaduje to dlouhodobou vizi, vytrvalost a schopnost akceptovat dočasné překážky nebo selhání.

Závislost je vzájemná

Státy EU jsou hospodářsky více či méně závislé na Německu. Na jakých geopolitických a ekonomických faktorech je závislé Německo?

Ano, je pravda, že mnoho zemí EU je silně závislých na Německu. Ale platí to i opačně. Funguje to dvojím způsobem: státy EU jsou pro Německo samozřejmě významnými exportními trhy. Po celá desetiletí byla trhem číslo jedna Francie – teď je to číslo dvě. Na ostatní trhy jako Británie také míří velká část německého exportu. A pak tu je závislost v tom opačném směru, jelikož Německo je silně závislé na dodávkách z ostatních členských států EU. Nejtypičtějšími příklady toho jsou samozřejmě Česko a Polsko, ale to samé platí pro Rakousko, Nizozemsko a Belgii.

Jádro EU je už nyní hospodářsky velmi úzce propojené, a každému z členů by uškodilo, kdyby tato výměna neprobíhala hladce. Německo se svou extrémně proexportní orientací také hodně závisí na mimoevropských trzích v Americe i v Asii. Kdyby se německý export snížil, vedlo by to k obrovskému zvýšení nezaměstnanosti.

Jsou nějaká ponaučení, která by si Česko, potažmo další středoevropské země, měly vzít od Německa?

Myslím si, že jsou dvě hlavní věci, které by si mohly od Německa vzít. Jednak by se měly zaměřit na budování silných malých a středních podniků (toho, co v Německu nazýváme „Mittelstand“) a jednak na internacionalizaci, tedy expanzi na zahraniční trhy. V region u CEE je stále potenciál vnitřního růstu, ale má své demografické limity. Internacionalizace je tudíž nejlepší cestou k dlouhodobému růstu ekonomiky. Česko nemůže svou budoucnost stavět na superbohatých globálních korporacích – místo toho se musí soustředit na malé a střední firmy a tento sektor co nejvíce posílit.

A naopak: jsou nějaké věci, ve kterých by se Německo mohlo inspirovat u nás?

Ano, je spousta věcí, které se můžeme od zemí střední a východní Evropy přiučit. Například u většiny mladých lidí v tomto regionu jsem se setkal se silnou orientací na podnikání a chutí zakládat své vlastní firmy a také s větší flexibilitou než u mladých lidí v Německu. Lidé ve střední a východní Evropě byli vychováváni k tomu, že musejí tvrdě pracovat, aby se měli dobře, zatímco u nás jsou lidé příliš uspokojení a pohodlní.

Oáza stability

S probíhajícím brexitem, Trumpovou administrativou a změnami ve francouzské politice působí Německo jako jakási oáza stability. Myslíte, že by vaše země, která je už tak hospodářským hegemonem Evropy, měla převzít aktivnější roli i coby lídr západní demokracie?

Myslím, že tato více aktivní a významnější role jakožto jakéhosi lídra západní demokracie je pro Německo dost obtížná. To je samozřejmě dáno stále ještě nedávnou historií. Není pochyb o tom, že Angela Merkelová je silnou osobností, ale doufám, že Evropskou unii do její budoucnosti povedou dva partneři, Merkelová a Macron. V současné době je velmi těžké předvídat, jaký bude výsledek celého procesu brexitu, a totéž se dá říci o vývoji Trumpova prezidentství. Můžeme opravdu jen doufat, že se Macronovi podaří zvýšit konkurenceschopnost Francie a přivést její ekonomiku zpět do původní formy.

Trumpovi republikáni připravují daňovou reformu, která zahrnuje radikální snížení poplatků a daní na zboží vyvážené z USA. Pro zboží dovážené do Spojených států by naopak začala platit dvacetiprocentní „vyrovnávací daň“, de facto clo, které členské státy Světové obchodní organizace zavádět nesmějí. Jak bude v takové situaci postupovat Německo?

Uvidíme, co se vůbec nakonec stane. Jak říkáme, jídlo se nikdy nejí tak horké, jako když se uvaří. V Evropské unii máme navíc obdobný systém: když vyvážíte, neplatíte daň z přidané hodnoty, a když dovážíte, daň z přidané hodnoty k tomu musíte připočítat – takže chystaný americký systém by v tomto směru byl podobný. Jediný rozdíl je, že v USA nemají jednotnou daň z prodeje. Spojené státy jsou pro Německo od roku 2015 největším exportním trhem, ale i tak nepředstavují ani 10 procent celkového německého exportu. Pokud bude německý export do USA jakýmkoli způsobem omezen, bude Německo muset hledat alternativy a dále rozvíjet exportní trhy v rozvojových zemích, zejména v Indii a v afrických státech. V roce 2016 měl vývoz Německa do všech zemí Afriky menší objem než do Švédska. To ilustruje, jaký potenciál tam leží.

Česko nemůže svou budoucnost stavět na superbohatých globálních korporacích, místo toho se musí soustředit na malé a střední firmy a tento sektor co nejvíce posílit.

Čínská role

Číňané začali s rostoucí silou své ekonomiky prosazovat globalizaci, která má podle nich pomoci zavést spravedlivější světový řád, založený na čínském chápání harmonie. Jak může jejich pojetí globalizace ovlivnit německou a evropskou ekonomiku?

Čína samozřejmě v globální ekonomice hraje čím dál významnější roli. Není to jen díky silnému vnitřnímu růstu, ale především kvůli skutečnosti, že je už téměř deset let zdaleka největším světovým exportérem. Na první místo se dostala poprvé v roce 2009, kdy Západ stagnoval během krize, zatímco Čína neustále rostla. Hlas Číny má ve světě váhu a ta ještě zesílí, i v mezinárodních hovorech o globalizaci. Myslím, že každý zastánce volného trhu je moc potřeba. Volný trh ovšem neznamená jen to, že se EU otevře čínským exportérům, ale i to, že i sama Čína otevře svůj trh. To by na takto nenasyceném trhu znamenalo obrovskou příležitost pro německé i evropské firmy.

Přestože jsou čínské investice v Německu celkovým objemem skromné, vyvolávají stále více diskuzí a pochybností. Loni na jaře vzbudil rozruch čínský nákup předního německého výrobce robotů, společnosti Kuka. V této souvislosti se odhalily další čínské rizikové zájmy o akvizice ve společnostech Aixtron (výrobce elektronických čipů) a Ledvance (dceřiné firmě předního německého výrobce osvětlovací elektrotechniky Osram). Hovoří se i o jejich zájmu o perspektivní start-upy. Svou zkušenost s tím mají již i Spojené státy. Jak se k tomuto trendu staví německá vláda, podnikatelské kruhy a odborná veřejnost?

Až do roku 2015 byly německé investice v Číně vyšší než čínské investice v Německu. To se změnilo v roce 2016 díky masivním investicím čínských společností v Německu. Firma Kuka je asi nejznámějším případem, ale tento proces začal už několik let předtím, kdy čínský výrobce stavebních strojů a zařízení Sany koupil firmu Putzmeister, světového lídra ve výrobě pump na beton. Dosud proběhlo více než 100 podobných akvizic německých společností těmi čínskými.

Reakce veřejnosti na tento vývoj v Německu jsou různé. Já osobně to vidím neutrálně, možná i spíše pozitivně. Je to běžný proces zvyšující se globální integrace, větší vzájemné propojenosti celého světa. Před nějakými sto lety se vedly podobné debaty, když General Motors kupovaly Opel, po druhé světové válce, kdy americké firmy masivně investovaly do firem v Německu. A pak to samé v osmdesátých letech, kdy byly jako „dobyvatelé“ vnímány zase japonské firmy. Dnes vidíme, že čínští investoři se při vedení a provozu svých nových dceřiných firem chovají vcelku rozumně. Nezasahují do chodu těchto společností tak moc jako americké firmy. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří pracují pro tyto nově převzaté firmy, a byli vcelku spokojeni a nestěžovali si. Což se nedá úplně říct u firem, které byly převzaty americkými společnostmi. V politice se samozřejmě postoje poměrně dost liší, ale tak to bylo vždycky.

Pracovní síla nad zlato

Německo je pro ČR nejdůležitější a strategický obchodní partner, na jehož trh směřuje zhruba třetina českého exportu. Nedostatek kvalifikovaných pracovních sil v Německu zvyšuje šance našich subdodavatelů, poskytovatelů služeb i inovativních firem a výzkumných zařízení. Jenomže Češi se dostali na 80 % produktivity práce v západoevropských zemích, ale pouze na 30 % mezd jejich občanů. Co způsobuje tuto disproporci a máme to vnímat jako historickou nevyhnutelnost?

Tento rozpor mezi produktivitou práce a mzdami je typický pro všechny státy, které se snaží dohnat ty rozvinutější země. Totéž se týká kvality. Tyto procesy zkrátka trvají delší dobu; není to něco, co je hotové za dva nebo tři roky. Důvod je zřejmý. Zpočátku jsou jedinými výhodami, které tyto „nové“ státy můžou nabídnout, nižší náklady a nižší ceny. Pak musejí zvýšit kvalitu svých výrobků a služeb. Trvá nějakou dobu, než se tato vyšší kvalita dostane do obecného povědomí, přičemž v mezidobí si mohou dovolit zvyšovat své ceny jen pomalu. To už jsme viděli na příkladu japonské ekonomiky, kde podobný proces odstartoval kolem roku 1970, ale trvalo jí dvacet až třicet let dostat se na úroveň západních ekonomik. A dokonce ani dnes stále nejsou japonské výrobky na stejné cenové úrovni jako přední evropské produkty. A totéž se nyní děje s čínskými produkty, které – navzdory často mnohem vyšší kvalitě – jsou na trhu konkurenceschopné pouze za nižší cenu. Takovýto vývoj se zdá být nevyhnutelný.

Text: Daniel Libertin, Jana Jenšíková

Foto: archiv Simon-Kucher & Partners